O pračlověku, co tábořil
Byl jednou jeden pračlověk. Řekl si, že si udělá táborák. Na zahradu si přinesl krásné, správně velké, správně kulaté i správně hranaté kameny, rozmístil si je krásně do kruhu (to už totiž uměl) a začal si chystat i všechno ostatní. Kusy starých novin… jak se vzaly v pravěku, se teprve dozvíte, pračlověk ale nevěděl, že jsou to noviny (před desítkami milionů let žádné nebyly, to máte pravdu). Takže si vzal kusy starých novin, nasbíral, asi někde v lese, trochu chrastí, k tomu přidal pár kousků krásně nasekaného suchého dříví.
Protože ho to naučil táta, věděl, jak to všechno správně vyskládat. Taky se u toho uměl občas trochu zavtekat a zanadávat. To ho taky naučil táta. Ale ne sprostě, samozřejmě. Pralidi ještě ani žádná zakázaná slova neznali. Neznali totiž skoro žádná. Tak si občas zanadával pračlověčí řečí, vyskládal nejdřív papír, pak chrastí, pak úhledně do komínku přidal i kousky dřeva. Naštěstí měl i sirky, tak pak stačilo jen škrtnout…
Rozhořel se pořádný obrovský oheň! Až úplně do nebe. Pak si vzal napichovátka. Parádní kovová napichovátka. Úplně nevěděl, kde je vzal, ale věděl, že jsou skvělé na napichování špekáčků. Špekáčky si dal nejdřív na stolek na talíř, pak je nařízl nožem, napíchl na napichovátko a upekl nad ohněm. Nemohl vydržet, až budou hotové, tak je skoro ještě ani nedopekl… a už je snědl. Udělal si jich ale tolik, že mu zbyly. Asi i proto, že byl sám. A že si jich upekl opravdu moc.
Nejdřív ho napadlo, že si postaví dům, aby si je tam mohl schovat. A tak si vzal cihly. Spoustu cihel. A pak další cihlu. A další cihlu. A pak zase míň cihel. Pak ho to ale přestalo bavit a přišlo mu to jako pitomost.
Vzpomněl si, jak slyšel o tom, že velcí býložraví dinosauři, třeba diplodoci a brachiosauři, si stěžovali, že jim došlo listí. Všechno jim ho totiž zblajzla nějaká neznámá ďábelská housenka! Když si na to vzpomněl, a viděl, kolik mu zbylo buřtů, pozval je, jestli by se nenajedli, když mají takový hlad. “Ale my přeci maso nejíme! My jsme býložravci!” “Aaaaha! praštil se do čela pračlověk…” Tak co tedy s tím…
Aha! Namaloval jim tedy tajnou šipku. Takovou, co umí přečíst jen hladoví býložravci (a zlé ďábelské housenky je nevidí), aby jim ukazovala cestu na místo, kde je ještě spousta krásného, šťavnatého zeleného listí. Diplodocus mu poděkoval. A řekl to rovnou pteranodonovi, co letěl kolem. A ten to řekl dalším býložravcům a ti zase dalším.
A jak už to byl chytrý pračlověk, tak ho napadlo, že žít v pravěku je naprd (taky kdo by chtěl žít v jeskyni!). Namaloval kruh. Vyrobil si auto. Které bylo zároveň tak trochu stroj času. A odjel z pravěku k nám. Aby mohl mít dům a lednici a kolik špekáčků ho napadne.
Google translate version approved by our US native speaker 🙂
A caveprehistoric man goes camping
Once upon a time a prehistoric man decided to make a campfire, because he was cold and hungry. He brought beautiful, properly sized, properly round and properly square stones to his garden, arranged them beautifully in a circle (he already knew how to do that) and started to prepare everything else. Pieces of old newspapers… how they came to be in prehistoric times, you will only learn later, but prehistoric man did not know that they were newspapers (there were none tens of millions of years ago, you are right). So he took pieces of old newspapers, collected some brushwood, probably somewhere in the forest, and added a few pieces of beautifully chopped dry wood.
Because his father taught him, he knew how to put it all together properly. He also knew how to get a little angry and swear sometimes. His father taught him that too. But not in a bad way, of course. Prehistoric people did not even know any forbidden words yet. They knew almost none. So he would curse himself in ancient language, first stacking the paper, then the rattle, then neatly adding pieces of wood to the chimney. Luckily, he had matches, so all he had to do was cross it out…
A real, huge fire started! Right up to the sky. Then he took a skewer. A great metal skewer. He had no idea where he got them, but he knew they were great for skewering bacon. He first put the bacon on a plate on the table, then he cut them with a knife, skewered them and baked them over the fire. He couldn’t wait until they were done, so he almost didn’t even bake them… and he already ate them. But he made so many that he had some left over. Probably because he was alone. And because he baked so many.
At first he thought of building a house so he could hide them there. So he took bricks. Lots of bricks. And then another brick. And another brick. And then fewer bricks again. But then he stopped enjoying it and it seemed stupid to him.
He remembered how he had heard that large herbivorous dinosaurs, such as diplodocus and brachiosaurus, complained that they had run out of leaves. They had all been licked away by some unknown devilish caterpillar! When he remembered this, and saw how many sausages he had left, he invited them to eat some, since they were so hungry. “But we don’t eat meat! We are herbivores!” “Aaaah! The prehistoric man hit his forehead…” So what about that…
Ah! So he painted a secret arrow for them. One that only hungry herbivores can read (and evil devil caterpillars can’t see them), to show them the way to a place where there are still lots of beautiful, juicy green leaves. Diplodocus thanked him. And he told it straight to the pteranodon that was flying by. And that told other herbivores, and those told others.
And since he was a smart prehistoric man, it occurred to him that living in prehistoric times was a piece of cake (who would want to live in a cave anyway!). He drew a circle. He made a car. Which was also a bit of a time machine. And he left prehistoric times to come to us. So that he could have a house and a fridge and as many bacons as he could think of.
Děkujeme Markovi! ❤️
Vymyšleno podle vymyšlených slov a obrázků (doplníme).